Dnes má svátek: Zlata
csendesk

Obec

Sedlnice

Obecní úřad Sel...

Obec se rozkládá po obou březích Sedlničky. První písemná zmínka o názvu vsi pocházejí z roku 1359. Původně dvě správné samostatné obce se sloučily v roce 1863. Na sedlnickém panství se vystřídala řada šlechtických majitelů. K nejvýznamnějším patřil rod Sedlnických z Choltic a Eichendorffové. Z nich se do dějin kulturního světa zapsal německý romantický básník Josef Eichendorff (1788 – 1857). Bohatou historii připomíná několik památek. Jde o zámek, který prošel mnoha změnami. Dnes je jen torzem dřívější krásné barokní stavby, která již jen velmi málo připomíná to, čím bývala v minulé době. Významnou dominantou je kostel sv. Michaela, ve kterém jsou při vstupu na bočních stěnách zazděny renesanční náhrobky Jana Sedlnického z Choltic a jeho choti Johanky z Limberka. Zajímavý je také pomník básníka Josefa Eichendorffa, který tvoří několik bludných kamenů spojený v obelisk. Osobností obce je Jan Zábranský, básník doby národního obrození a rodákem je Josef Simper, jenž se v Americe stal významným farmářem a klenotníkem. Kromě památek mají Sedlnice i další zajímavosti. Například Josefův dub, lokalitu s názvem Sedlnické sněženky, která tvoří přírodní rezervaci. V obci je zřízeno Kulturní informační centrum Sněženka. Součástí centra je informační středisko, videokavárna, internetová kavárna, TV studiokongresový sál, dále pak knihovna, restaurace, ubytování pro 15 osob, kuželna, tělocvična a sauna. Dalším místem k vyžití je vodní nádrž pod střelnicí známá mezi místními jako „Bartoňka“. Tato slouží ke koupání a také místním rybářům ke sportovnímu rybolovu. Obcí vede okruh Kravařsko a cylkotrasa č. 6039 - rodištěm S. Freuda, která je 17 km dlouhá, vhodná jak pro trekingová tak silniční kola a je označována jako lehká.

Vytisknout E-mail

Historie obce Sedlnice

Sedlnice patří mezi nejstarší obce na Příborsku. Již více než sedm století uplynulo od prvních písemných záznamů názvu potoka "ab aqua Zedelniz" v roce 1267 a názvu vsi "media villa Sedlicz" v roce 1359. Základ slova "seki" - "sídlo" je staroslovanského původu a potvrzuje, že tady žili Slované. Osada zde byla zřejmě už dávno před těmito letopočty, jak napovídají místní pozdější nálezy dvou kamenných sekeromlatů z mladší doby kamenné a část čelisti (zuby) pravěkého koně.
Ve 12.-14. století dochází k rozsáhlé kolonizaci. Za vlády Přemyslovců k ní přispívají i hrabata Huckeswagenů z Porýní a olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku. Dochází k osidlování Slezska i severovýchodní Moravy. Vznikla mnohá biskupská léna. Pod hukvaldské panství patřila i Sedlnice Manská. Na otázku, proč čeští panovníci zvali do pohraničí svého státu cizí osadníky, je snadná odpověď. Po ničivých nájezdech Tatarů v r. 1241 a nomádských kmenů z Uher v r. 1253 došlo k velkému úbytku obyvatel. Přemyslovci měli zájem o novou zemědělskou půdu, o vyšší výnosy. K tomu potřebovali pracovní síly. Tehdy, za tzv. velké německé kolonizace, přišli na Kravařsko (i do Sedlnic) němečtí vesničané.

Sedlnice byly původně dvě správně samostatné obce:
Manská Sedlnice se nacházela na východním břehu Sedlničky. Časem byla změněna na biskupské léno a dávána v manství.
Dědičná Sedlnice na západním břehu řeky zůstávala v majetku jednoho rodu, dědila se. V roce 1863 byly Dědičná i Manská Sedlnice sloučeny v jednu politickou obec.

Nejvýraznější stopu v dějinách obce zanechaly zvláště dva rody:

Sedlničtí z Choltic a Eichendorffové.
Jako majitel Dědičné Sedlnice je v knihách poprvé jmenován r. 1373 Petr z Choltic od Pardubic. Původně český rod zde zdomácněl a přijal jméno "Sedlnický". Usiloval o spravování obou částí vsi, což se jim v roce 1472 podařilo. V roce 1546 byl rod povýšen do stavu svobodných pánů. Z řady členů rodiny se významněji zapsal Jan Sedlnický z Choltic (+1573), který zastával funkci nejvyššího sudí v opavském knížectví. Renesanční náhrobky tohoto muže i jeho ženy Johany z Limberka (+1573) se nacházejí při vstupu do sedlnického kostela. Poslední majitelkou vsi ze Sedlnických byla vdova po Jiříkovi st. Sedlnickém, Kateřina Šilerová z Herdenu. V době po Bílé hoře zřejmě o své panství přišla. Není dokázáno, zda proto, že se podílela na povstání. Její příbuzní ze Sedlnických však potrestáni byli.
Náhrobní deska Jana Sedlnického z Choltic a Johanky z Limberka Po obvodu rámů náhrobních desek jsou tyto staročeské nápisy: LETHA PANIE 1573 W SOBOTV PRZED CZTWRTVA / NEDIELI W POSTIE VMRZEL GEST VROZENY PAN JAN SEDLNICZKY Z CHOLTICZ A NA POLANCZE SVDI KNIZIECZTWI / OPAWSKEHO A TVTO TIELO GEHO POCHOWANO GEST / PAN BYH RACZ DVSSI GEHO MILOSTIV BYTI DO KRALOWSTWI SWEHO SWATEHO PRZIGITY AMEN LETA PANIE 1573 W PONDIELI PRZES / SWATIMI TRZMI KRALI VMRZELA GEST VROZENA PANI YOHANKA Z LIMBERKA MANZELKA / VROZENEHO PANA JANA SEDLNICZ / KEHO Z CHOLTIC A NA POLANCE PAN BVH RACZ DVSSY JELI MILOSTIV BITI A DO KRALOWSTWI SWEHO PRZIGITY
Po častém střídání vlastníků získává panství r. 1772 hraběnka z Canalu, roz. Chotková. V r. 1784 nechala postavit barokní farní budovu, dala zbořit chatrný "zámek" Sedlnice Dědičné (1784) a na jeho místě zřídila rozlehlý panský dvůr. R.1786 darovala hraběnka Bartošovice i Dědičnou Sedlnici své dceři Josefě, provdané za hraběte Jana Pachtu. Obě panství zůstala spojena až do pozemkové reformy po 1. sv. válce. V roce 1949 byl majetek Dědičné Sedlnice zestátněn rodině Czeczoviczkové. Manská Sedlnice byla biskupským lénem (Léno = ve středověku prpůjčené pozemky, výsady uživateli, který se stává leníkem). Jedním z prvních rodů, který ji spravoval, byli páni z Kravař. Vlastnili ji do vymření jičínské větve v r. 1434. Z dalších majitelů vzpo- meňme rod Sedlnických z Choltic. Od r. 1472 do r. 1610 spravoval obě části vsi. V roce 1655 se vlastníkem stává Hartwig Erdmann z Eichendorffu. Rod pánů z Eichendorffu přišel na severní Moravu z Braniborska za třicetileté války. Z tohoto rodu pocházel i významný německ

Dotyky světových dějin

Život v obci byl dán poměrně dobrými přírodními podmínkami, avšak zasahovaly zde i vlivy okolního světa. Nevyhnuly se jí žádné války, které se přehnaly krajem. Zvláště hluboce se obce dotkly události 30leté války (1618-1648), napolenských válek (1804-1815) i obou světových. Plundrování statků, ničení úrody (Švédové v r. 1642 v obci) a nedostatek peněz na kontribuci (daň a dávky pro válečné účely) způsoboval, že sedláci nemohli zaplatit, dluhy narůstaly. V zoufalství proto někdy opouštěli grunty, obec chudla. Z té doby je známo 35 případů zpustlých usedlostí.
V období válek se šířily zhoubné epidemie: r. 1621 umírali v obci na španělskou chřipku, r. 1735-1737 na mor. (Jako poděkování za skončení nemoci pořizují sedlničtí sochu sv. Josefa). V roce 1866 umřelo 90 občanů na choleru, v r. 1914 se objevuje tyfus a ještě v roce 1918 pochovali 40 občanů na španělskou chřipku.

Po zrušení roboty r. 1848 se v okolních městech začíná rozvíjet průmysl. Pokrok si razí cestu i do Sedlnic. R. 1880 má obec poštovní úřad, r. 1881 je okrajem dolního konce vedena železniční odbočka Studénka - Štramberk, r. 1904 přichází první telegram, r. 1905 je zřízena železniční zastávka "Sedlnice", r. 1931 je v obci zaveden elektrický proud.

1. světová válka (1914-1918) si vyžádala životy 40 sedlnických mužů. Rakousko-Uhersko se rozpadlo a 28. 10. 1918 vznikla Československá republika, do níž bylo zahrnuto i území Sudet. V Sedlnicích převažovalo německé obyvatelstvo. Česká menšina v obci i Češi z okolí usilovali o postavení české školy. Dne 22. 5. 1938 byla slavnostně otevřena.

Po mnichovském diktátu (jednání Anglie, Francie, Německa a Itálie) v září 1938 bylo rozhodnuto "o nás bez nás" vydat pohraničí Říši. Dne 10. 10. 1938 dochází k záboru tzv. páté kolony - Sudet, tedy i Sedlnic. (Tehdy vedle vesnic s většinou německého obyvatelstva bylo k Německu připojeno i 43 ryze českých obcí.) České rodiny i ze Sedlnic musí opustit své majetky. Z 2. světové války (1939-1945) se do obce nevrátilo z fronty 106 Němců. 30. dubna 1945 byla osvobozena Moravská Ostrava. V Sedlnicích se bojovalo od 2. do 6. května. Boje byly těžké - padlo 14 sovětských vojáků, počet německých není znám. Sedm domů bylo úplně zničeno, tři stodoly a mnoho domů poškozeno tak, že některé už nebyly obnovovány. Boje probíhaly ve dvou směrech: od východu z Příbora a ze severu po silnici Butovice - Příbor. Teprve 6. května 1945 se oba oddíly sovětské armády v Borovci spojily.

V prvních dnech po osvobození byl v obci z občanů - starousedlíků ustaven národní výbor. Nejdříve byly odstraňovány válečné škody a přijímáni noví osídlenci. O odsunu Němců z našeho pohraničí bylo rozhodnuto vítěznými mocnostmi (USA, SSSR, Anglie a Francie) v Postupimi v roce 1945. V roce 1946 odešlo ze Sedlnic 952 osob německé národnosti. Mohly zůstat rodiny smíšeného manželství, antifašisté a příslušníci rakouského státu. Podle kronikáře Františka Máchy odsun ze Sedlnic proběhl klidně. Do obce přišlo 266 nových rodin, vrátilo se 10 rodin starousedlíků - Čechů. Přidělování majetků podle Dekretů prezidenta Beneše skončilo v roce 1949.

Tvář obce se v průběhu 50 let značně změnila. Přicházeli noví lidé, dnes zde již vyrůstá jejich čtvrtá generace. Zmizela blátivá cesta a řeka, která se často rozvodňovala a působila velké škody na obydlích, zahradách i úrodě, byla na dolním toku regulována (1981, 1991). Osada Dreigiebel dostala úředně v r. 1947 české jméno Borovec. Pole, obklopující Sedlnice, se vlní v šířce i délce téměř jako kdysi, ale při založení JZD v r. 1950 ztratila své meze, remízky, švestkové aleje. Vyrostly nové komplexy budov pro zemědělskou velkovýrobu. Výstavba civilního a vojenského letiště v Mošnově (1959) vzala obci okolo 500 ha nejúrodnější půdy. Tehdy byla přemístěna železniční trať a postaveno nové nádraží Sedlnice. V roce 1959 vyhověla obec žádosti občanů z části Borovce (tzv. malá Vídeň) o přičlenění k Libhošti.

V kulturním životě obce ale i okolí sehrálo svou úlohu širokoúhlé kino, jehož stavba byla dokončena v r. 1960. Mezi chráněné rostliny jako vzácná lokalita byly do seznamu II. stupně zařazeny "Sedlnické sněženky" (r. 1969) a později r. 1988 usnesením okresu mezi chráněný přírodní výtvor. Hřbitov byl rozšířen o urnový háj. V roce 1978 byla dokončena rekonstrukce školy u kostela. Pro občany dolního konce byla rozšířena vodovodní síť (1981). Výstavbou dvou nových prodejen potravin (1982, 1988) a otevřením dvou soukromých obchodů po roce 1989 se zlepšila kultura prodeje a nabídka zboží.

V zámeckém parku vybudovaný kulturní areál (1984) a sportovní stadión (1988) slouží pro využití volného času především mládeže a potřebám školní tělesné výchovy. Pod pískovnou je zřízena vodní nádrž (1985). Značnou péči a nemalé finanční prostředky si vyžaduje udržování dobrého stavu silnice, místních komunikací a mostů. Střed obce velmi získal postavením moderní budovy obecního úřadu a pošty (1986). V roce 1990 byla zahájena akce "Centrum". Součástí je nová tělocvična se saunou (1991). Provoz nového hostince s veřejným stravovacím zařízením byl zahájen v roce 1994. V plánu je dokončení sálu s jevištěm. Obec má veřejné osvětlení, místní rozhlas a obecní úřad vydává zpravodaj "Víte-nevíte" (první číslo vyšlo v r. 1992). V roce 1995 byla zahájena plošná plynofikace obce (regulační stanice a vysokotlaká přípojka - 1991).

1880 první poštovní úřad
1904 odeslán první telegram
1905 zřízena železniční zastávka "Sedlnice"
1931 zaveden elektrický proud
1938 postavena česká menšinová škola
1960 dokončena stavba širokoúhlého kina
1978 dokončena generální rekonstrukce základní školy
1981 rozšířena vodovodní síť
1982, 1988 postaveny dvě nové prodejny potravin
1984 v zámeckém parku vybudován kulturní areál
1985 zřízena vodní nádrž
1988 dokončena výstavba sportovního stadionu
1986 postavena budova obecního úřadu a pošty
1990-1991 zahájena stavba tělocvičny se saunou
1994 zahájen provoz nového hostince s veřejným stravovacím zařízením - dokončena plynofikace obce
1999 zavedeny telefonické stanice do domácností
2003 otevření Kulturního a informačního centra Sněženka

Vytisknout E-mail

Větrný mlýn

Větrný mlýn roku 1875 v provozu.
Bericht, 333.

Literatura:

VĚTRNÉ MLÝNY V POODŘÍ
Vydal: REGION POODŘÍ
č.p. 1 - zámek, 742 54 Bartošovice
Obálka a grafická úprava: Kateřina Šobichová
Redakce: Oldřich Usvald, Ivan Bartoš, René Velčovský a Veronika Velčovská

Vytisknout E-mail

Freiherr Josef von Eichendorff

Josef Freiherr von Eichendorff (*1788 - 1857) - německý romantický básník a majitel panství obce Sedlnice. Nevíme přesně, kdy básník poprvé trávil delší dobu v Sedlnicích. Jisté je, že už v době, kdy ještě zastával v Berlíně jako královský radní vysoký úřad, rád trávil v Sedlnicích dovolenou. Nechal panské sídlo přestavět a zařídit. Víme, že 2. července 1837 zde slavila zásnuby jeho jediná dcera Theres. Od doby, kdy už byl v důchodu, v Sedlnicích trávil každoročně teplé letní měsíce. Léto 1857 přineslo stárnoucímu básníkovi radost i žal. Bylo mu dopřáno být přítomen 19. srpna 1857 v místním kostele křtu své vnučky Hedviky, ale v témže měsíci umírá jeho starší vnučka Helena, která je pochována u jižní zdi sedlnického kostela. Netrvalo dlouho a smrt povolala i jeho. Umírá 26. listopadu 1857 ve věku 69 let v domě své dcery Theresy v Nyse ve Slezsku na zápal plic. Ještě na konci 19. století žili v Sedlnicích lidé, kteří Eichendorffa osobně znali. Jeden z nich jako chlapec sloužil v zámku a často nosil básníkovi občerstvení pod Eichendorffův dub v lese, kde tento při procházkách často rád odpočíval. Z vděčnosti k básníkovi postavili Sedlničtí v červenci 1932 při vchodu do brány zámku pomník. Zachoval se velice přívětivě dopis adresovaný příteli profesorovi Schaterovi z Ratiboře: Milý starý příteli! Po dvouleté absenci jsem opět dorazil do Sedlnic. Nemohu si odpustit Tě bratrsky pozdravit a vyslovit prosbu, která mi už dlouho leží na srdci. Srdečnou prosbu, bys následující volné dny (samozřejmě nemáš-li nic lepšího na práci) nestrávil u nás v Sedlnicích, bychom konečně jednou staré přátelství a vzpomínky na mladistvé hrdinské činy opět občerstvili. Najdeš zde kouzelnou krajinu, úplný klid a vzájemnou radost ze setkání. Nejbližší železniční stanice je Studénka, kam ale vlak od Ratiboře dorazí až v deset hodin večer a dále není žádný dopravní prostředek k dispozici. Když nám (jak doufám) chceš udělat radost svým příjezdem, podej prosím zprávu, aby Tě ve Studénce čekal kočár s koňmi. Tedy na brzké radostné setkání.

Sedlnice u Příbora na Moravě, 26. května 1853

Tvůj věrný Eichendorff

Vytisknout E-mail

SIMPER Josef

Josef Simper (*? Sedlnice - 1914)
dobrodinec obce Sedlnice, velkou část svého jmění odkázal rodné obci

Ve škole a na obecním úřadě visel až do roku 1945 obraz muže v nejlepších letech, pod kterým bylo napsáno:
"Josef Simper, dobrodinec obce." Kdo byl tento vážený muž? Mladší syn ze statku č. 95 (dnes Mrkvicovi). Pustil se "do světa" a kolem roku 1880 dorazil až do Ameriky. Zde se vypracoval až na váženého farmáře a klenotníka. Po smrti své ženy se vrátil stárnoucí muž do vlasti.
Skonal na začátku války r. 1914 ve Švýcarsku. Ve své závěti odkázal velkou část svého jmění rodné obci. Přál si, aby Sedlnice měla Hospodářskou vzorovou školu. Válka však ukončila i tento šlechetný plán. Většina peněz uložených v rakouských bankách ztratila po pádu Rakouska svou cenu. O zbytek peněz se soudila Simprova dcera s obcí. Po dlouhých procesech zbylo obci 32 000 Kč, které už na zřízení školy nestačily. Obnos byl rozdělen mezi obecnou školu a chudinský fond.

Vytisknout E-mail

ZÁBRANSKÝ Jan

(básník doby Národního obrození) 

Málo vzpomínanou osobností, která v Sedlnicích působila, je obrozenecký básník Jan Zábranský. V letech 1800-1817 vedl zdejší duchovní správu. Udržoval styky s Josefem Dobrovským, kterému sbíral materiál pro jeho připravovaný sborník Jazyka českého. Dopisoval si také s V. M. Krameriem.
Jan Zábranský psal básně hlavně pro děti. Tři z nich vyšly v knize Antonína Puchmajera "Sebrání básní a zpěvů" ve II. svazku vydaného v Praze r. 1797. Verše pro mládež shrnul do sbírky "Pamlsky", kterou vydal v Opavě. Jan Zábranský zemřel v Kroměříži jako kanovník.

Vytisknout E-mail

  • 1
  • 2